Jeden měsíc, který změnil úplně všechno...

Po dlouhé odmlce jsem zase vracím zpět...

Bylo toho strašně moc s tím stěhováním, menší problém s penězi a pejsek. Už jsem měla skoro zamluveného psíka, ale nevyšlo to. A možná je to dobře, protože během jednoho měsíce se nám změnil celý život.

Už od začátku srpna jsem cítila, že je něco jinak. Cítila jsem se oslabená a neustále mě bolel podbřišek a prsa, jako bych měla dostat své dny, ale nic. Už jsem byla krapet zoufalá, že neustále v poslední době řeším něco takového, ale zároveň se mi neustále vkrádalo, jestli nejsem těhotná. Nechtělo se mi tomu ale věnovat příliš pozornosti. Navíc jsem se chystala na to velké narozeninové překvapení. Byly to dva lístky na SUM 41 do Prahy!!! Pane bože já nemohla ani dýchat. Sestra je úžasná a samozřejmě, že jsem tam vzala ji. Nakonec přizvala ještě svého přítele a na koncertě jsme potkali jednoho super klučinu, který tam byl sám. Tak jsme ho přizvali do party a bylo to super. Ale abych nepředbíhala, myšlenka že jsem těhotná mi stále vrtala v hlavě. Pro jistotu jsem si před odjezdem udělala těhotenský test, který vyšel negativní. Na jednu stranu se mi ulevilo, protože jsme se s přítelem dohodli, že ještě rok počkáme, ale na druhou stranu, jsem byla trošku zklamaná z toho, co mi zase je, když mě všechno bolí. Ale co, do Prahy se jelo!

Celý koncert byl naprosto úžasný, předčil všechna má očekávání. Kluci z kapely byli neuvěřitelní a celá ta atmosféra kolem. Lidi byli tak ohleduplní, když někdo v kotli spadl, všichni okolo se zastavili a pomohli mu vstát, zeptali se jestli je vše v pořádku a pokračovali dál. Ač vám kolikrát takový fanoušci mohou nahánět hrůzu, ve skutečnosti jsou to velice hodní lidé. A jak řekl Deryck (zpěvák) na koncertě, jsme jedna velká rodina. A má pravdu. Zpívali jsme, pili jsme, skákali jsme, jak se na koncertě patří. Já si koupila tričko na památku a k narozeninám. Když jsme tam tak skákali, začalo mě strašně píchat v podbřišku. Až jsem se lekla co se děje, zděsila jsem se "já jsem asi vážně těhotná!". Začala jsem si hladit břicho a v duchu si říkat "miminko jestli tam vážně jsi, vydrž to, pak budeme vyprávět jak jsme spolu protančili koncert SUM 41!". Na jednu stranu jsem si říkala, že jsem blázen, ale na druhou stranu, prostě máte takové tušení. Cítíte to. Po pár minutách se to uklidnilo a celý zbytek večera už byl v pohodě. Já pro jistotu už tak nehopsala.

Jak jsem po týdnu přijela domů, šla jsem si koupit těhotenský test. Byla jsem hrozně nervózní. Během chvilky se tam objevila druhá čárka. Zachvátila mě úleva, že jsem v pořádku, ale vzápětí to přešlo v děsnou paniku. Nevěděla jsem jestli mám brečet štěstím nebo neštěstím. Vzhledem k tomu, že to nebylo nakonec v plánu. Běžela jsem k doktorovi jestli je to pravda. Ten mi to potvrdil a já měla smíšené pocity. Stále jsem nemohla uvěřit, že je to pravda. Bylo 31.8. Přítel ten den měl narozeniny. Běžela jsem koupit dudlík, který jsem mu zabalila společně s těhotenským testem. Celý den jsem byla hrozně nervózní z toho jak bude reagovat, ačkoliv jsem věděla, že bude mít radost. Miminko chtěl víc než já.
A samozřejmě měl velkou radost, když krabičku otevřel. Chvilku si nebyl jistý, ale pak se začal radovat a mě se ulevilo. Po deseti dnech mě požádal o ruku, ale o tom asi až v příštím článku.

Já jsem to cele však nesla trošku zvláštně, nemohla jsem tomu uvěřit. Budu máma... Pořád jsem si to tak nepřipouštěla i když jsem věděla, že to není dobře. Trošku se to změnilo okamžikem, kdy jsem viděla na ultrazvuku miminko, né jen hrášek nebo fazolku, ale miminko. Opravdu miniaturní miminko, které sebou šilo. Bylo to úžasný. Na genetice bylo mnohem lépe vidět a dokonce se odráženo nožičkami. Bylo to nádherný, když vidíte vaše miminko.

Teď už jsem v půlce čtvrtého měsíce, nevíme jestli to bude holčička nebo kluk. Tak nějak tuším, že by to mohl být kluk a já bych kluka chtěla. Ale samozřejmě budu mít velkou radost i z holčičky. Konečně se začínám na to miminko těšit a kupuju malé drobnosti. Sice tomu stále nemůžu uvěřit, ale těším se. Už si nepřipadám tak zlá, už si připadám normální.

Těším se...

Buďte šťastní a radujte se z každého okamžiku.

xoxo - Milly

Stěhování...

Tak doufám, že je to naposledy na hodně dlouhou dobu.

V tomhle bytě bydlíme teprve od půlky února, což je čtyři a půl měsíce, a už utíkáme zase pryč.
Prostředí je tu sice pěkné, pěkný a velký je i byt ale to je asi tak všechno. Sousedi jsou nic moc, když jdu domů ani se netěším a mám strach nějakého potkat. A to i když venčím psa. Navíc mají kolem baráku udělané záhonky a tak nějak jim nedochází, že nám tím pádem vlhne byt. V ložnici bojujeme už s plísní a i když byťák slíbil, že to okope a zatěsní, stále se nic neděje. K tomu přišlo vyučtování za vodu z předchozího bytu, který byl taky městský, my se málem vyvrátili. No, mohli jsme mít za to televizi... A tak se bojíme, co by přišlo s vyučtováním tohodle bytu, který je třikrát tak větší a vše je tady na elektřinu. Topení, voda, prostě vše. Je strašně drahý na provoz.

A tak jsme se rozhodli jinam, od července už budeme bydlet v novém. Snad už všechno budeme v pohodě a nějak se srovnáme jak finančně tak i s bydlením. Budeme v podnájmu, kde jsem vyrůstala. O dvě patra víš budu mít taťku. Což bude fajn až budou děti. Sousedy tam taky všechny znám, takže by to mělo být v pohodě.

Tenhle byt mi přijde, že všechno rozházel. Já nejsem v pohodě ani pes. Začal štěkat, když je sám doma. Já jsem z toho nervózní a cítím nepřátelskou atmosféru. Ta tu byla ale už od začátku, než pes začal štěkat. Já si myslím, že to cítí a má strach, tak volá o pomoc, když doma nikdo není.

Snad se to novým bytem srovná a vytvoříme společně krásnou klidnou harmonii.

Přeji krásný den!

xoxo Milly

Dočasná péče

Už několik měsíců mi to vrtá hlavou. Jak neustále projíždím útulky a hledám nějakého vhodného stafordšírkého bulteriéra (fenku), je mi hůř a hůř. Ne kvůli tomu, že jí nemůžu sehnat, ale kvůli tomu, kolik těch pejsků v útulcích je. A je jich čím dál víc. I když svého psa miluji sebevíc, občas lituju, že jsem kupovala a radši neadoptovala. Ale to už teď vem čert, Timmíka bych zase neměla.
Zpátky k myšlence. Když vidím ty pejsky, co zachraňují z osad a shání dočasné péče, mám nutkání si jednoho do dočasky vzít. Už jsem chtěla jednu malou fenečku havaňáka nebo maltézáka, ale přítel se moc netvářil. Je nemocná, má jen jednu funkční ledvinu a to ještě z části, musí papat speciální granulky a měnit doma plinečky co tři hodiny. A tam by byl problém, když jsem déle v práci, nechat jí trápit šest hodin v počůrané plinečce se mi nechce. Leda jak bych byla na mateřské a měla čas jí "přebalit". Stále mám nutkání těm bobiškům nějak pomoci. Určitě zkusím pozjišťovat víc informací, poptat se přítele, jestli s jiným pejskem by souhlasil. Nebo pak aspoň finanční částkou. Něco vymyslím.

Kolaudačka a oslava narozenin se vydařila. Všichni si pochvalovali, že bylo dobré občerstvení a nálada. Jsem moc ráda, že se jim to líbilo. Člověka to potěší, když si s tím dal práci. Už se těším, až budu chystat svojí oslavu, kulatou!

V sobotu plánujeme procházku nebo výletík s přáteli a pejsky. Máme takovou dobrou smečku a brzy se rozroste o jednoho (kamarádka si pořídí dalšího bulíka), už má dva bulíky a jacka russela. Takže bude mít slušnou smečku! Další kamarádi mají nejspíš labradorku s něčím. Sami pořádně neví, a náš Timmík (havanský psík). A kdo ví, třeba přibude k nám nějaká zachráněná fenečka (doufám).
Hrozně se na tu sobotu těším, strašně ráda chodím ven s pejsky, je to sranda. Zvláště, když mě jeden povalí a seběhnou se všichni. Zaplní mě láskou, že nemůžu dýchat. Je to paráda.

No, je dost hodin. Jdu vařit, něco pouklízet a pak Timmíkem ven, konečně se udělalo hezky a není zima.

Mějte se krásně a užívejte sluníčka!

xoxo - Milly

Narozeninové překvapení, které hatí plán...

Narozeninové překvapení, které zrušilo plán dřív než vůbec byl.

Aby jste tomu rozuměli, téměř všechny moje kamarádky, s kterýma jsem v kontaktu, čekají miminko, nebo už ho mají. A to je pořád téma miminko, nebo těhotenství a když už jste ve věku jako já (v srpnu 25), začnete nad miminkem vážně uvažovat. A to tak, že jsem si uvědomila, kolik málo času do třiceti zbývá ještě s stvrzením, že po třicítce děti už nechci (rodit) a zvláště, když chcete tři. To už to moc nevychází.
Tím jsem tak začala přemýšlet, že ono přesunout tu svatbu není tak zlé, a že miminko by bylo vlastně fajn. Tak nějak holkám závidím, že to miminko mají nebo ho čekají. A taky nejsou vdané.
I jedna z těch kamarádek řekla, že svatba neuteče, ale roky na miminko jo a že budeme moct spolu vozit! Je sice už pátém měsíci, ale to nevadí. Což je fajn, protože další kamarádka je někde u Prahy a druhá v Jeseníku, takže se nevídáme, jen si píšeme. Představa se mi zalíbila a už jsem se i chystala navrhnout to příteli. Jenže když jsem se tím náhodou zmínila sestře, tak mi to zavrhla. Že pro mě v srpnu na tři dny má nachystané překvapení a že by bylo lepší, kdybych nebyla ještě těhotná. Nebyla by to taková tragédie, ale nemusela bych na sebe dávat takový pozor.
Tak jsem byla trošku zklamaná, né kvůli překvapení, ale kvůli mému plánu neplánu. Začínala se mi ta představa vážně líbit.
Nevadí, na druhou stranu jsem si řekla, že si užiju pořádně léto, vezmu si nové šaty, které jsem si minulý rok koupila a spoustu dalších věci na léto. Kdyby se to podařilo, už bych se do těch věcí nevešla, možná až další rok. Navíc jsou to jen 4 měsíce. O miminko se můžeme začít pokoušet v září. A třeba taky mezitím stihneme i tu svatbu. Uvidí se, nechám to tedy zatím v rukách osudu.

Jinak koncert Horkýže slíže byl boží. Potkala jsem tam kamaráda se střední, takže jsme si pokecali a byla jsem pozvána na degustaci. Bude si otevírat vinotéku, přeji mu hodně štěstí a ať se mu daří!

Už máme i postel, konečně se spí pohodlně a bez zvířat v posteli. Věčně v ní byly chlupy a spali jsme na gauči. Báli jsme se, že náš pes Timmy (havanský psík), bude v noci vyvádět. Doposud byl zvyklí spát s námi v místnosti i občas v posteli. Večer a v noci je to naštěstí v pohodě. ale ráno, jak se probudí, začne štěkat a kňučet, že chce za námi a bůh ví cosi. Tak už se dál nespí. Takže jak přítel odjel, lehla jsem na gauč a dospala jsem se obklopená psem i kočkou.

V sobotu chystám doma kolaudačku a sestřinu oslavu narozenin. A proto, že jdu v pátek do práce na celý den, musím to začít chystat už od zítra. Uklidit byt, vymyslet co přichystat, nakoupit to a ve čtvrtek připravit. Přemýšlím, jestli udělat věnečky nebo krtkův dort. Uvidím v obchodě co bude vypadat na obale lákavěji. Ale dort bude asi příhodnější. No, určitě mám do konce týdne veselo! Tak držte palce, ať to všechno zvládnu (pokud to někdo čte).

Já Vám přeji krásný klidný týden se sluníčkem a pořádně si ho užijte!

Mějte se, SMĚJTE SE! A zase příště ahoj.

xoxo - Milly

Taková ta beznaděj...

Přijdu domů k rodičům, všude nepořádek a spoustu jídla. Sestra vyleze z pokoje celá pocuchaná, ve vlasech má ještě perly.
"Tak jaké to bylo?" ptám se.
"Bylo to naprosto úžasné!"
Po tom co to dořekla vylezl i zbytek rodiny. Mamka, taťka a teď už sestřin manžel. Bylo na něm vidět, že má kocovinu, ostatně i na taťkovi. Ptám se nového člena rodiny.
"Jak se cítíš?"
"Jo, jo dobře, zvláštní pocit je to. Už jedeme?" odpovídá a zároveň se ptá sestry.
"Jo, už jedeme, oblíkej se!" odpovídá a podává mi svatební oznámení.
"Díky" v tu chvíli cítím tu beznaděj, že moje mladší sestra se vdala dřív než já a já si svatbu plánovala už nějakou chvíli, a ona svatbu ani nechtěla, že už teď rodiče nebudou mít peníze na tu mou, že jsem vlastně ani nebyla na svatbě mojí sestry, protože jsem byla v PRÁCI!

S touhle noční můrou jsem se dnes probudila.
Když jsme se včera s přítelem bavili, kolik nám zůstane peněz, tak teda nic moc. Svatba se oddaluje víc a víc. Hrozně mě níčí, jak je dnes všechno drahé a kde na to člověk má vzít. A to ani nechci velkou svatbu. Obřad chci na zámku jen se svědky a rodiči a oslavu jen formou "narozeninové oslavy". Protože vážně nekrademe a když jsem si představila velkou svatbu, udělalo se mi docela zle. Jsem trémista a z tak velké typické svatby jsem akorát nervózní už jen z představy.
Ale ono to nějak dopadne a dopadne to dobře. Já v to věřím, že to bude nakonec super, jako ta sestřina neexistující svatba na které jsem nebyla.

Skříně už mi stojí. Konečně už nežiji v krabicích, ze kterých je oblečení pomačkané a divně vonící. Dokonce už mám i sporák a nemusím vařit na vařiči. Vážně už se těším, až přijde kuchyň a budu moct normálně vařit a až přijde postel a budeme normálně spát v ložnici.

Dnes mám v plánu dát pár krabic na skříně, ať se to neválí po zemi. Vypadá to v ložnici hrozně, všude samé krabice s věcmi. Já doufám, že mi přítel o víkendu přivrtá ty police. Dohlédnout na to nemůžu, budu v práci celý víkend. Pak zkusit něco nafotit, dlouho jsem nefotila! A pak si něco uvařit na oběd. Vstávala jsem v 10, takže to mám posunuté. Musím to stihnout všechno do šesti. Pak jedeme na HORKÝŽE SLÍŽE! Huráá! Takže se těším :)

Mějte se krásně a hlavně se smějte!

xoxo - Milly